Jazyky bez barier

Co koho napadne, když se řekne dyslexie?

Kolikrát už jsem slyšela: „Jo, to jsou ti, co blbě čtou“ Známe definici zaměřenou na problém. Známe definici zaměřenou na řešení. A na jaké řešení, na důslednou reedukaci? Nebo dílem na reedukaci a kompenzaci, a hlavně na využívání potenciálu… A co definice zaměřená na člověka s dyslexií a pozitivní predikce? Nemusí jít vždy o slávu, důležité jsou i pocity smyslu a hodnoty… Úkolem lidského mozku prý není pečovat o naše štěstí. Úkolem mozku – amygdaly, tedy té nejstarší části – je zajišťovat fyzické přežití. Při ohrožení je spuštěna reakce útok, útěk nebo ustrnutí. Tak se ani nedivím, že dyslexie byla nazvaná jako specifické poruchy učení, protože mít problémy se čtením v informační společnosti je ohrožující, a tedy komplikace a zátěž jak pro zasažené, tak pro jejich okolí. Naštěstí máme i šedou kůru mozkovou, a tak se můžeme zamyslet a rozhodnout, jak se k situaci postavíme, či jak budeme situaci interpretovat. Například už v devadesátých letech Stáňa Emmerlingová nahrazovala slovo porucha slovem potřeba. Specifické potřeby učení… z toho plyne, že něco specifického potřebuji, ale ne, že mám poruchu, jsem porušená… Nedávno jsem na YouTube slyšela, jak doktor Honzák říká, že strach je reakce, odvaha je rozhodnutí. V roce 2012 Alena Kupčíková a Jaroslav Černý natočili film Dar dyslexie. Na webových stránkách v angličtině se k tématu dyslexie používají výrazy „dary a výzvy“. Dost o tom přemýšlím a ve svém věku to začínám vnímat komplexně: Moje životní dary, výzvy a dary, včetně života s dyslexií.

Prvním darem je dar života a schopnost naučit se chodit a mluvit a… a… a…, Vše, co se naučíme a co se nám daří i co je v okolí dostupné, je pro nás pevnou půdou pod nohama. Tak můžeme snáze zvládat více i méně vážné životní problémy… nebo raději životní výzvy? Slovo problém mě tíží a bere mi energii, zatímco slovo výzva ve mně probouzí zvídavost a dává mi energii. Řadu výzev se mi podařilo zvládnout. A také jsem se naučila, že když moje realita neodpovídá ideálům, hůl nad sebou lámat nemusím. Mám z toho sem tam nelibé pocity, ale už je umím přijímat. Pomáhá mi je ani nepotlačovat, ani je nedramatizovat, prostě s nimi chvíli být. Něco špatného i pro něco dobrého; temné mraky mívají stříbrný okraj; kdyby nebyla noc, nepoznali bychom hvězdy… I tohle mohou být dary, pokud o tom přemýšlím, co mi to dalo, co jsem si z toho vzala… A darů je kolem nás přece mnohem více: Výlety do přírody, poslech oblíbené hudby, návštěvy divadelních představení… a samozřejmě lidé, se kterými je nám dobře… a… a… a…

Za dar považují také existenci DYS-centra Praha a 30 let spolupráce, někdy aktivnější více, někdy méně, ale stále ve spojení. Jsem za to vděčná.

Autor: Dagmar DYS-baba Rýdlová