Určitě ne každý, ale některý ano. Dostala jsem krásný dopis od dospělé ženy s dyslexií, která medicínu vystudovala a nyní má dvě atestace. Jsem velmi vděčná za každý příběh, který vypráví o potížích člověka s dyslexií i o jeho vítězství. Vzájemné sdílení příběhů považuji za osvědčenou a důležitou psychosociální pomoc dyslektikům i jejich okolí. Proto srdečně děkuji paní doktorce za dopis a také za souhlas s uveřejněním. DYS-BABA
Dobrý den,
tak jsem Vás dnes viděla v televizi, poté sedla k internetu a učinila objednávku.
Jsem také dyslektik. Byla jsem vždy nejlepší ve třídě, ale nešlo mi čtení nahlas. Naštěstí jsem měla paní učitelku, která mě měla ráda. Věděla, že jsem chytrá a tak to přehlížela. Potíže jsem měla od 5. třídy s ruštinou, učitelka si myslela, že jí to dělám naschvál. Neměla mě ráda, ale protože jinak jsem zase byla nejlepší a nechtěli mi kazit vysvědčení, tak mi vždy dali dvojku. Nakonec jsem s ruštinářkou začala tak bojovat, že jsem tu ruštinu vydřela, aby mi musela dát jedničku. S češtinou jsem neměla problémy, protože hodně čtu a slova mám nafocené.
Problémy byly zase na gymplu. Zase nejlepší ze třídy, ale potíže s němčinou, nechtěli mi kazit vysvědčení, tak mi raději dali dvojku. Dlouhá německá slova jsem si vždy rozdělovala svislou čárou tužkou, abych je poznala a dokázala přečíst. Ruštinářkou jsem ale byla už nejlepší.
Pak jsem šla na medicínu, začaly potíže s dlouhými latinskými názvy a biochemické názvy (opět svislé čáry). V páťáku v psychiatrii jsem se poprvé dozvěděla o dyslexii a pochopila, proč to všechno. Proč mi jde všechno, na co sáhnu, ale jazyky jsou pro mě zakleté, prostě to neslyším.
Dnes jsem lékařkou se dvěma atestacemi, jen mi pořád nejdou jazyky – mám k nim vyhýbavé chování a stále špatně čtu nahlas, naštěstí nic víc.
Nyní ve 40 letech jsem se začala učit angličtinu, když z toho nic nebude, tak to beru jako protisenilní cvičení. Takže závěrem, díky za to, že jste, šiřte dál, že i s dyslexií se dá vystudovat vysoká škola, že to chce jít na to trochu jinak. Když se učím, píšu si to, musí mi to projít rukou, aby mi to prošlo hlavou.
Jsem ráda, že už se nebude ubližovat tolik těmhle dětem jako já. Kvůli strachu z ruštiny jsem skončila v nemocnici s bolestmi břicha, bylo spoustu vyšetřování a injekcí, já se však bála říct pravdu. Ne každý to může kompenzovat vysokou inteligencí.
Vzpomínám si na to, jak jsme šly s mámou v 1. třídě po městě, nešlo mi čtení a trénovaly jsme, kde se dalo, máma říká:„m“ „e“ „a“ já na to úplně něco jiného. Dostala jsem i facky, protože jí přišlo, že to dělám schválně. Máma má absolutní sluch a nechápala, že to neslyším.
Takže ještě jednou děkuji a jsem moc ráda, že jsem Vás objevila.
Komentáře
Vložte komentář